neděle 3. ledna 2016

Pohlednice z kavárny


Ač jsem (ne)dobrovolně v barcelonském exilu, mé srdce stále buší pro Provence ღ A pro Provensálce :-)
 
Mé představy jak budu víkendově dojíždět domů do kraje cikád ztroskotaly k mé veliké nelibosti na spojení Barcelona-Marseille/Aix en Provence. Pátek večer a neděle večer nejsou ideální časy, tedy v nabídce dopravců, a jinou časovou flexibilitu běžné pracovní nasazení po-pá nenabízí... Což ale neznamená, že nepopadám kabelu a neletím na nádraží či letiště směr levandule, úsměv široký, jakmile to díky španělským svátkům časově klapne! 
 
Ale ani tak mi nic z mé milované Provence neunikne :-) Kdyby vám náhodou v předvánočních přípravách uteklo, že Lenka vydává již čtvrtou knížku, tak s radostí dávám tip na čtení pod olivovník či k praskajícímu krbu až venku začnou padat sněhové vločky :     
 
 
 

Kam vás tentokrát zavede?
 
Na terasy kaváren, s výhledem i bez, kde nejste ani venku ani uvnitř, tak někde mezi. Sedíte a nemáte nic na práci, ale nemůžete říct, že neděláte nic. Děje se tu spousta věcí, dají se zde potkat zajímavé osoby, příběhy a situace. Ti, kteří znají Provence, vědí, že jeden z nejkrásnějších pohledů na ni, jeden z okamžiků, kdy si ji užíváme nejlépe, je od kavárenského stolku.“
 
Přijměte pozvání na skleničku růžového, ke kavárenskému stolku ve stínu platanů, 
s Lenčiným vlastním obrazovým doprovodem.
 
 

 
Krásné povídání s Lenkou, nejenom o poslední knize, si můžete ze záznamu Českého rozhlasu poslechnout zde.
 
  
 
 
 

pátek 1. ledna 2016

PF 2016

 
Přeji vám do nového roku jen to krásné, zdraví, lásku,
spoustu malých každodenních radostí které hřejí u srdce,
aby váš kávový hrneček nebyl na stole sám, nebe v puse,
abyste rokem 2016 propluli jak rybky, splnila se vám přání
a ze všeho nejvíc vinšuji po provensálsku když vás nebude o jednoho více
aby vás letos nebylo o jednoho méně  
 
 
    E se noun sian pas mai, que noun fuguen pas mens    
 



středa 28. října 2015

Bilancuju. Nebo balancuju???

Přesně dva měsíce co jsem se tady neukázala. Ne že by mě blogování přestalo bavit, jak by se mohlo zdát z počtu letošních příspěvků. Ale letos toho bylo opravdu hodně a poslední dobou až moc... Nebyl čas, když byl tak nebyla pozitivní mysl, a když bylo oboje tak nebylo na čem psát (bo můj comp a hlavně všechny fotky v něm si odnesli zloději).  

Když si teď projíždím fotky na Instagramu, všechno krásně plynulo, přání se plnila, na realizaci dalších se pracovalo, vše klapalo jak švýcarské hodinky. Sice nebyl moc čas na lelkování pod olivovníkem ani na sklenku růžového ve stínu platanů s přáteli ale dny byly pozitivně vyplněné do poslední minuty, spousta malých každodenních radostí, rozjetých projektů a vydařených akcí, obohacujících blízkých i dalekých cest, krásných setkání... Prostě život! Chce se mi dodat bájo život 

13. červenec. A ani to nebyl pátek... Už navždy bude pro mne milníkem před a po. Do té doby jsem si spokojeně (ač hekticky) žila svůj vysněný provensálský sen, poté se to vše začalo bortit, jedna smutná zpráva následovala špatnou až se to černé období vyhrotilo v radikální změny 15. října. Kdyby mi někdo před třemi měsíci řekl, kolik se toho za 90 dní semele, co vše budu muset rozdýchávat, jaký to bude mít dopad a kam mě to nakonec zavane, asi stopro bych na něj nevěřícně zírala a klepala si na hlavu...  

Vyhnána z ráje, snažím se vidět pozitiva i tam kde nejsou nebo se zdají nebýt. Ač srdénko to nebere, snažím se to rozumně vysvětlit hlavince. Aby pochopila. Aby akceptovala co srdce přijmout nechce. Že by mohlo být ještě hůř. Že není všem dnům konec. Že nejsem sama. Že mám kolem sebe spoustu srdcí na dlani, která na mě myslí a podporují  

Největší radost mám, že mám sladký diplom v kapse a jsem hrdá členka Cechu cukrářů ღ
Našeho přímořského apartmánu jsem si letos vůbec neužila, zato mě moc těší že naši hosté u nás strávili krásnou dovolenou, provoněnou levandulí a zalitou sluncem, od jara do podzimu! 
O to víc jsem si užívala naší chalupy ve Verdonských horách 
Cest bylo víc něž dost, doma jsem se ani ohřát nestihla, kufry ostatně také ne :-) Některé byly pracovní (Cannes, Paříž, Barcelona, Madrid), jiné sportovní (Nice, Ubaye, Millau), za nejlepší marmeládou (Miláno), jedna včelařská (Dordogne) a na pár štací jsem si dala repete. Jenom na Kubu a Reunion se nedostalo, místo toho jsem si střihla Mexiko a českou Vysočinu   
Dvakrát jsem se stala členkou dánského dream teamu Hubsch, stihla proletět trendy na Maison et Objet, toulat se po pařížských ulicích a ochutnávat v nejvyhlášenějších cukrárnách co město na Seině má. 
Ve Španělsku jsem byla jako doma. Střídavě pilovala řemeslo u knihařského mistra v Madridu a nořila se do diplomatických vod v Barceloně. Ač tam či tam, vždy řádně prokládáno tapas, churos, sangria y mucho más :-) Koho by ještě nedávno napadlo, že tu BUDU doma??? Mě rozhodně ne!! 
Na marmoškovou show s Blankou Milfaitovou na Expo v Miláně jsem se moc těšila. Málem to nedopadlo, onen 13. červenec zatřásl mým životem... Ale nakonec jsem to dala! Na zdraví ostravsko-šumavsko-provensálského dream teamu :-)   
Mexiko. Moc malá cena útěchy za vysněnou Kubu, protkaná strastmi,..
O tom ale až příště ;-)
Návraty na chaloupku u lesa a do voňavé kuchyně, v kruhu těch nejbližších, jsou nejkrásnější cesty ever ღ ღ  
Ani cesty po Provence nezůstaly ochuzeny! Celé jaro a léto jsem jezdila levandulovým krajem křížem krážem a účastnila se se svým ateliérem Cigale & Olive skvělých akcí, prodejních výstav a workshopů zaměřených  na řemeslnou výrobu Handmade in Provence. Velmi náročné v mnoha ohledech ale skvělá zpětná vazba se zákazníky!
Z ateliéru Cigale Olive. Radost největší  
Velikánskou radost jsem měla ze dvou krásných rozhovorů pro Svět ženy 
* * * *


Není toho málo. Za půl roku jsem toho hodně stihla, objevila, dokázala a bude na čem stavět dál!  
Sny se plní, stačí si přeci hodně přát. A já si přeju. 
Přeju si z celého srdce 


_____________
© crédit photos: Anýzovka v zemi cikád

čtvrtek 27. srpna 2015

Rande s marmeládovou královnou

Není třeba představovat s kým! Ani v Provence nám neuteklo, že Blanka Milfaitová sbírá jednu marmoškovou medaili za druhou :-) A to prosím chytáme zprávy ze světa běháním v levandulovém poli a ruce vztyčené k azuru :-D


Jedna i druhá ponocujeme a pracujeme 18 hodin denně 7 dní v týdnu, ale já mám o pár rukou navíc :-D

Už už to vypadalo, že my dvě se zřejmě nikdy tváří v tvář nepotkáme... To máte tak, jedna lítá po světě s batohem na zádech, druhá ho obráží karavanem. Jedna žije v zapadlé provensálské vesničce, kudy protéká ledový Verdon a kde za humny cikády dávají dobrou noc v levandulovém lánu. Druhou najdete v nejzapadlejší vesničce o jednom obyvateli na šumavském pohoří, kde zima je ladovsky bílá a kde za humny v kačáku plní přání zlatá rybka. Jedna i druhá jdou cílevědomě za zážitky, po atmosféře starých dobrých časů, za sny blízkými i dalekými, voňavými. Sladit tedy cestovně-debužírovací diáře s randem někde na zeměkouli není snadná věc. A to i když si ty diáře sama vyrábím ;-) 
Provence vs Šumava

První rande ve francouzském Menton běhěm vyhlášených citronových slavností padá. Blanka se svým monstrem přijíždí ze Sicílie, kempy široko daleko plné (holt mentonské marmošky jsou profláknuté) a já se flákám v posteli (rozuměj, ač zdravá jak řípa, padly na mne po letech čtyřicítky horečky)...



Než se na Slavnosti citronů do Menton vydáte, přečíst si o nich můžete u Blanky tady 
a spojte to s Karnevalem v Nice, o tom zase píšu já tady :-)

Rande č. 2 vypadá slibně. Bude v Miláně na Expo2015 a ještě si s Blankou dáme společnou marmeládovou show ღ Co je víc? Stačí počkat "jen" 5 měsíců... Co čert nechtěl (a nebo chtěl???), ač zdravá jak řípa, tak to se mnou pár týdnů před odjezdem krapet seklo :-/ Vydržím toho hodně. Pro strach mám uděláno, ikdyž mě na Madagaskaru honí domorodci s mačetou a mají zálusk na můj dlouhý bílý krk, ikdyž mě kapitán zapomněl na opustěném ostrůvečku v Indickém oceánu který mizí pod přílivem rychlostí blesku, ikdyž mě v hlubinách Karibského moře píchla smrtelně jedovatá ryba. Jen víkend plný velmi smutných zpráv a srdce jak cedník jsem už nerozdýchala... Kardiolog je neúprosný. Maximální odpočinek a zákaz létání. JÁ??? Kdo má letiště za druhý domov a kdo na místě den nevydrží??? Činím dva týdny a ač bezbožná, modlím se za zázrak. V pátek mám odlétat do Milána. Ve středu kardiolog opět kroutí hlavou, žádná cesta, žádné letadlo, je tu nějaký problém, přijďte zítra. Asi bych měla zavolat Blance, že pozítří nedorazím... Nevolám. Čekám na čtvrteční smilování boží. Celý den v nemocnici, navečer padá verdikt rady doktorů. Srdeční vada. Neléčitelné. Smilování nepřichází. Jedu domů. Přes slzy jak hrachy na cestu nevidím, verdonské serpentýny krouhám po paměti. U nás se svítí, ale nezastavuju, jedu dál. Auto nechám na silnici, sejdu do pole, opřu se o stařičkou mandloň na mezi, čučím do fialového lánu a nasávám omamnou vůni z nedaleké distilky. Tři hodiny mi hlava šrotuje tak hlasitě, že přehluší i naše včely. V jedenáct večer se zvednu, natrhám náruč levandule a jedu domů. Tam mě "vítá" Provencálec, oči strachem navrch hlavy. Poté co mi vynadá, vyřkne co toužím slyšet. "Jeď." Letenku nechávám propadnout, kupuju vlak do Paříže a další noční do Milána. Vážu voňavý pugét Blance a ve 4 ráno vyrážím na nádraží. Na cestu dostanu pusu a přání "jeď pomalu. a tím nemyslím auto."   

Jedu. Piánko, piánko, ale jedu!!  

Český stánek na EXPO2015, tedy jeho barovo-bazénová část kde 2 dny marmoškujeme v přímém přenosu
a auto-pták jehož pointa k tématu Expo mi uniká... v Milánském pařáku chladí ovšem parádně :-D
Anýzovka v akci :-)
Jeden den na Mauviel kotlíku probublávala kiwi-pomerančová marmoška. Božská  

Druhý den jahodovo-kiwiová s Prosecco.
Provensálec a pan P. mají jedno společné: jsou v našich online životech tajemní jak Karpaty! Tak jsem vám pana P. vyblejskla ;-)
Jahodovo-kiwiová připravená do vašich košíků a bájo lívanečky, kterých nebylo nikdy dost!
Dream Team 
Blanka, Jitka a Šárka s nádherným ostravským přízvukem a Anýzovka.
Práce hezky růčo, pod azurovou oblohou a s marmoškovo-levandulovou vůní.

Jaká je Blanka? Přesně taková! :-)

Dva dny společného marmeládování byly krásné. Setkání s Blankou v reálném světě velmi obohacující. Domů se vracím s úžasnou výslužkou, Blančinou knížkou provoněnou sluncem a marmoškami, a s nezapomenutelným snovým zážitkem 


Expo mě osobně nenadchlo, hodinové fronty do pavilonů, pavilony bez front o ničem, miliony lidí... Z čeho jsem však byla unešená byl Strom života a noční show 

A k čemu jsem došla v levandulovém poli? 
Že když to má přijít znova kdykoliv a kdekoliv, tak 
ať ten život za to setsakramentsky stojí!!  


PS: Blančin report z víkendového marmeládování si můžete přečíst tady :-)

PPS: A pokud nevíte kdo je Blanka Milfaitová (což si dokážu pouze vysvětlit tak, že jste poslední tři roky nonstop fárali v dole :-D tak čtení pod olivovník tady a tady a do třetice tady. A občas z toho dolu vylezte ;-) Svět a Blančiny marmošky za to stojí!


______________
© crédit photos: Anýzovka v zemi cikád, mimo ladovské zimy na Šumavě : Blanka Milfaitová a nebo pan P. ;-)

pátek 31. července 2015

Život jako z románu

O speciálu Výjimeční lidé kolem nás, který vyšel 30. dubna v časopise Svět ženy - číselné křížovky a kde mi vyšel rozhovor, jsem se již zmiňovala na Facebooku a Instagramu. Upoutávku a úvodní část rozvovoru Jak se žije ve voňavé Provence jsem dala k dobru na blogu tady. A protože jste mi hojně psali, že se na vás v trafice nedostalo, a to i přesto že redakce Burda dotiskovala a opětovně rozesílala po české domovině do stánků, uveřejňuji volné pokračování rozhovoru nazvaného Život jako z románu i zde na blogu. Nahlédnete tak pod pokličku Anýzovce, zjistíte jaké plány kuje a proč se rozhodla žít v Provence :-) 

Pa, letím obhlédnout olivový sad za humny, který je na prodej!
Bo ho potřebuji na tu kavárnu s cukrárnou pod olivovníkem přeci ;-) 


* * * * *



Kam se podíváme dnes? Do levandulového lánu co mi kvete za humny, ochutnáme Bandolské růžové s olivovou tapenádou na terase našeho přímořského apartmánu, zaklepeme na dveře v okrovém Roussillon, stavíme se v Oraison na mandlových slavnostech, zajedeme na chalupu do hor s výhledem na Verdonský kaňon a nebo se ztratíme někde při toulkách po Provence :-)
Tajenka: do jednoho bývalého kláštera

______________
© článek Svět Ženy - křížovky : nakladatelství Burda
© crédit photos: Anýzovka v zemi cikád



středa 10. června 2015

Guestpost : Babičce s láskou

S Lenkou jsem se potkala v New Yorku, kde já jsem bojovala za trvalý mír a blahobyt na Zemi a Lenka zařizovala, aby na to byly peníze. Ani ne po dvou týdnech jsme společně odjely na pár dní křížem krážem po East Coast. Cílem byla cesta, řádně prokládaná kulinárními zastaveníčky a dlouhými foto seancemi. A ač pro fotky i přes plot skočím, proti Lence jsem těžký břídil! Ta se vrhala do bahna, do sněhu, do řeky aby zachytila ten správný úhel, správný okamžik, správnou atmošku. Mrkněte sem co Lenka umí s objektivem vykouzlit ღ

US road trip jsme si bájo užily, v Provence si daly repete a já se moc těším až dojde na další společnou cestu. A naše společné projekty! Třeba kurzy pečení francouzských dortů a food photography v Praze ... nechte se překvapit ;-)        

Zpět k babičce. Tradice miluju, ty domácí obzvlášť, a čím jsem starší, tím víc na nich lpím. A nebo to bude tím, čím déle jsem daleko od domova? Houstičky v Provence nemáme neboť jedeme na croissantech, a tak když jsem loni přistála u Lenky doma, řádně vybavena vínem a sýry na ladies night, zblajzla jsem jich plný košík, ještě vlažných, voňavých, nadýchaných. Chtěla jsem recept. Máte ho mít i vy. Opravdu stojí za to! 

I chleba nám Lenka upekla. Takhle bájo jsem se měla :-)

Mávám z Provence,
Anýzovka


PS: Až pojedete kolem levandulových polí, stavte se u nás na pastis pod platanem a nezapomeňte přihodit do kufru pytlík polohrubé mouky! Abych měla z čeho tyhle báječné české housky v Provence péct ;-)


* * * * *


Když babička přijela na Staré bělidlo, bylo jí prý asi pětapadesát. V životě Barunky pobyla asi pět let a zanechala v něm tak nesmazatelnou stopu, že se díky Boženě Němcové stala jednou z nejvýznamnějších postav české literatury. U nás to bylo jinak - vtrhla jsem svým narozením do babiččina života, když jí bylo šedesát, a měla jsem to štěstí, že jsem ji vedle sebe měla přes tři desetiletí. Kdyby archetyp babičky, moudré a laskavé ženy zahrnující své okolí bezpodmínečnou láskou, nepopsala ve svém nesmrtelném díle už Němcová, zasloužila by si román ta moje.
  


I když - psaní románů by pro mě asi stejně nebylo. Místo toho si babičku připomínám pečením housek, skvělých, na jazyku se rozplývajících a láskou oplývajících housek, které se stejnou chutí baští dítě-nejedlík i kamarádky na dietě - protože těmhle houskám prostě neodoláte. (A pokud držíte dietu a pustíte se do pečení, nestěžujte si pak, že jste nebyli varováni.)

Nutno přiznat, že nejde o recept děděný v naší rodině již po kdovíkolik generací. Myslím, že ho babička objevila v nějakém časopise někdy v osmdesátých letech minulého století. Ale aby se z něčeho stala tradice, musí to jednou začít a pak se to musí šířit, a moje babička to začala a já teď šířím. Pokud se chcete přidat, vemte:

  • 1/2 kg polohrubé mouky
  • 1 vejce do těsta, 1 na potření housek
  • 1 droždí (42g)
  • 100 ml majonézy
  • 1 lžíci cukru
  • 1 lžíci soli
  • 3 dcl mléka
  • mák, sezam, sůl... na posypání,

Zadělejte těsto a nechte ho vykynout. Z vykynutého těsta upleťte housky a nechte je znovu asi 10 minut vykynout na plechu. Potřete je rozšlehaným vejcem, posypte mákem či jinou posypkou a pečte je dozlatova.


Takhle je to jednoduché. Vlastně není co pokazit a až se do pečení těchto housek pustíte, snadno objevíte vlastní vylepšení a postupy. Kdyby se vám do začátku hodily ty moje, tak vězte, že:
  • Ingredience prostě zamíchejte dohromady, nemusíte čekat, až vzejde kvásek. Na zadělání těsta na rozdíl od své babičky používám robota, neb mám ruce intelektuálky, ale zvládnout se to jistě dá i bez mechanizace. V robotu hnětu tak 5-10 minut.
  • Těsto nechte vykynout na zhruba dvojnásobek objemu, ale těsto je velmi tolerantní a unese i překynutí - jen je pak při pletení housek různě ochotné spolupracovat.
  • Případná nespolupráce spočívá hlavně v drastickém smršťování, takže vám z válečku těsta po rozdělení na díly, které chcete zaplést, zbydou cancourky, které ani nejdou překřížit. Někdy je naopak těsto tak přičinlivé, že vám mohutně kyne přímo pod prsty, takže pak zaplétáte hlavně bubliny. Obojí se ale dá hravě zvládnout a na výsledek to nemá vliv.

housky postup.jpg

  • Housky pletu ze tří pramenů, ale vylepšila jsem časem postup, jak je vidět na obrázku, takže housky pak mají krásné kulaté hlavičky. Výchozí váleček, který pak dělím v poměru 2:1, je asi 30 cm dlouhý.
  • Mně vycházejí housky po upečení menší než kupované, bývá jich z této dávky tak 24, po 12 na jeden plech. Peču je na pečicím papíře. V troubě ještě dost nabydou, je potřeba jim nechat místo, aby se na sebe moc netlačily - jsou to evidentně společenská stvoření a když je dostatečně neizolujete, budou se sdružovat :-)
  • I když už jsem housky pekla nesčetněkrát, na otázku okolochodících nedočkavců “kdy tak budou upečené?”, stále odpovídám “až budou, tak budou”. Ne že by čas byl proměnlivý, jen jsem to prostě nikdy neměřila, a když se z trouby line ta báječná housková vůně, zdá se stejně každá minuta dlouhá. Peču tak na 175° a hotové jsou, když mají tu správnou zlatavou barvu. To se prostě pozná.

housky.jpg


Dobrou chuť a až se do čerstvě upečené housky zakousnete, 
zavzpomínejte třeba na svou babičku!

Lenka


_________________
© crédit photos :
- bochník v sýrovém zátiší: photo Anýzovka, food styling Lenka
- Babička : By Honza Groh (Jagro) (Own work) [CC BY-SA 3.0 (http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0)], via Wikimedia Commons
- Babiččino údolí : Anýzovka v zemi cikád
- housky : Lenka


úterý 5. května 2015

Jak se žije ve voňavé Provence?

Dozvíte se v článku. Tedy jak se mi žije v kraji cikád ;-) 


Pojďte na návštěvu do levandulových polí v okolí Valensole, na sklenku bílého chlazeného v pitoreskním rybářském přístavu Cassis,  vykupte krám na bio trhu ve Forcalquier a nebo se stavte za mnou na kávu s koláčem v našem provensálském vidieku :-)
Když mě oslovilo nakladatelství Burda, že by se mnou rádi uveřejnili rozhovor do připravovaného speciálu, který bude kombinovat zajímavosti, unikátní profese a křížovky, s velkou radostí jsem kývla. Nejenom, že mě velmi potěšil zájem paní šéfredaktorky Kateřiny Chumové o rozhovor se mnou, velkou radost jsem měla, že se jednalo právě o toto nakladatelství. Jejich časopis o módě, Burda, byl vůbec první který jsem po dlouhá léta kupovala, inspirovala se módními světovými trendy a podle jejich výborně zpracovaných a padnoucích střihů i šila. Když jsem se přestěhovala do Paříže, časopis jsem kupovala dál, zřejmě z nostalgie, protože ve městě na Seině jsem si nic neušila. Nebyl čas a nebylo na čem, šicí stroj zůstal prvních pár let v Čechách. Ale z koupě se stal rituál. V "mé" malinké trafice mi ho schovávali pod pult, protože jim chodil pouze jeden výtisk a kdybych o něj přišla, to by byla hotová tragédie :-) Když jsem si ho vyzvedla, nesla jsem ho jak relikvii do Luxembruské zahrady, vedle které jsem bydlela, usadila jsem se na kovovou židli Fermob v parku, nožky hodila na balustrádu s výhledem na jezírko a natěšeně listovala. Když pršelo, uvelebila jsem se na vyhřívanou terasu v Café Le Rostand a koukala do korun stromů stejné zahrady a když v zimě topili v krbu, tak jsem se stylově uvelebila s Burdou rovnou k němu. Popíjela jsem čaj od Marriage Frères, k němu pojídala vlažný Tarte Tatin s čepicí zakysané smetany, který na mě mrkal z pod skleněného poklopu hned jak jsem vkročila, a listovala časopisem. Tak nějak mě každý měsíc spojoval s domovinou...
Luxemburská zahrada s fontánou Medicis


Pro humornou historku "z natáčení" musím dodat, že jsem si všechny časopisy nechávala, spořádaně na mě počkaly v Paříži až se vrátím z mého newyorského života a při stěhování do Provence nepřipadalo v úvahu, že bych je po letitých loajálních službách vyhodila! Jak jsem hromady knih co jsem měla inteligentně rozdělila do malých krabic, aby byly přijatelně těžké, tak jsem výtisky Burdy narovnala do velkých vyztužených krabic, tak jak byly srovnané po ročnících, neboť rozdělit je se mi nějak nezamlouvalo :-) Výsledkem byly čtyři OBŘÍ krabice, které vážily metrák a nikdo s nimi nebyl schopný hnout. Provensálec strašně hudroval, chrčel a sípal snažíc se krabice dostat do kamionu před domem. U každé, totálně odrovnaný, se dotazoval co v tom proboha je, co to je ta Buuurrrrda ??? (zde si prosím doplňte "tvrdé" a výrazně pronesené U a francouzské ráčkované R pro ilustraci situace). Já mlžila, že to jsou strašně důležité dokumenty neboť mi bylo jasné, že by obratem zůstaly v pařížském bytě... Kdyby byl žena, hned by věděl co se pod velkým nápisem černou fixou na čtyřech identických krabicích skrývá ;-) 

PS: nepřejte si vidět ten pohled, když jsem v Provence krabice s nápisem Burda vybalila :-D




Zpět k rozhovoru. Jak jsem včera na Facebooku avízovala, na májový víkend vyšel očekávaný speciál s podtitulem Výjimeční lidé, který najdete na stáncích pod názvem Svět Ženy - křížovky. V časopise najdete nejenom volné pokračování mého rozhovoru nazvaného Život jako z románu, báječnou společnost mi zde dělají skvělí lidé jako třeba pan profesor Pafko či herečka Simona Stašová a je plný inpirativních rozhovorů z různých koutů světa. Rozhodně stojí za přečtení!




První část mého interview vyšla již začátkem dubna v měsíčníku Svět Ženy a já vám ho zde se svolením redakce přináším:


Tajenka: pak koukám na staré české filmy a peču české koláče

Pokračování rozhovoru najdete ve zmiňovaném speciálu. Já touto cestou velmi děkuji paní šéfredaktorce Katce za krásnou příležitost podělit se s vámi o moji Provence a perfektní spolupráci na rozhovorech ღ


Doufám, že vás upoutávky zaujaly a přeji vám krásné čtení speciálu! Báječně si ho užijte u kávy či čaje, něco na zub k tomu nesmí chybět, o tom žádná ;-) Já se na oplátku velmi ráda podělím o vaše momentky s časopisem na Facebooku či Instagramu.



________________________
© články Svět Ženy - křížovky : nakladatelství Burda
© crédit photos: Anýzovka v zemi cikád, kromě Luxemburské zahrady s fontánou Medicis a titulky Burdy z r. 1959


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...